Je úterý nebo je ještě víkend? Po noci se cítím jako po flámu, Eliášek stále nespí podle mých představ. Už se smiřuji, že je nespavý typ a že se tedy vyspím příští rok. Doufám v to…
Sáhnu po mobilu, abych zjistila, že je čas budit kluky do školy a školky. Kdyby byla neděle, tak jsou určitě vzhůru od šesti. Mobil ukazuje 6:40 a to už je opravdu na čase, aby se vše v relativním klidu stihlo.
Snažím se neslyšně vstát, aby se Eli vedle mě nevzbudil. Ale má v sobě nějaký radar a tohle se mi ještě nikdy nepodařilo. Takže kluky jdeme budit spolu. Naštěstí to netrvá dlouho a vyskakují z postelí. Moje snaha, aby alespoň Tobi zůstal neprobuzen v posteli je marná. Ihned po probuzení mají hlad, tak jako pak celý den. Následuje krátká návštěva koupelny a hrnou se k lednici. Já odkládám Eliáška na koberec s hračkami a jdu dělat „svačinářku“. Každý z kluků chce k snídaní něco jiného. Jogurt je základ, ale do misky chce každý jiné ovoce, jiné cereálie, jiné oříšky. Když už jsou spokojení, tak chystám Kubovi svačinu do školy. Vždy děkuji za to, že Eli po ránu většinou vydrží půl hodiny sám.
Po snídani se kluci převlékají. Opět každý po svém. Jonášek si vždy vybírá oblečení sám, Kubovi a Tobíkovi je to jedno. Pokud je čas, tak ještě zapínáme na chvíli Déčko. V 7:40 kluky ženu pro boty a bundy a manžel je odváží do školy a školky. Já jsem stále v pyžamu.
Teď je na řadě Eliášek, přebalím ho a převleču. Záleží na jeho náladě (a na čase posledního kojení) – buď dostává snídani nebo si ještě hrajeme. Já jsem stále v pyžamu.
Pokračování příště…
